Psychotické básně Filipa Umřela - Gábina Pokorná

 Básnická sbírka inspirovaná lidmi hospitalizovanými v léčebnách s nálepkou psychiatrické diagnózy začínající písmenkem F. Autorka Gábina Pokorná napsala ještě román V hlavě: Ze zápisků mladé schizofreničky. Obojí zajímavé, doporučuju si najít a přečíst 📚 Pro začátek třeba jen ty básně, je to krátká sbírka, ale hrozně zajímavá.

Blues - Václav Hrabě

 

Piranesi - Susanna Clark

Záhadný román o muži jménem Piranesi, o Tom druhém a o Domě s tisíci síněmi... 

"Dům má tři Úrovně. Spodní síně jsou Oblastí Přílivů; když se přes Nádvoří dívám na jejich Okna, jsou kvůli Nepokojným Vodám šedozelená, pocákaná bílou Pěnou. Horní síně jsou Oblastí Oblaků, jejich Okna jsou šedobílá a zamlžená. Občas zahlédnete, jak náhlý zášleh blesku ozáří celou řadu Oken. Mezi těmito dvěma Úrovněmi se nacházejí Střední síně, které jsou Oblastí ptáků a lidí." 

Piranesi je ohromně atmosférický román, jehož obrazy vám v hlavě zůstanou ještě dlouho po jeho dočtení. Odehrává se v záhadném Domě, který má tisíce síní. Síně ve spodních patrech jsou zatopené a burácí v nich moře. Za přílivu se voda dostává i do pater výš a to musí Piranesi dávat pozor, on i Ten druhý by se totiž mohli utopit. Síně jsou ovšem nádherné, jsou v nich obrovské antické sochy, mramorové podlahy a zdobené stropy. Každá síň má svou jedinečnou atmosféru, která je autorkou tak dobře popsaná, že se vás dotýká ve vší své síle...

Když jsem na tuto knížku narazila, vůbec jsem nevěděla, o čem bude. Věděla jsem pouze to, že název "Piranesi" odkazuje ke skutečnému italskému grafikovi z 18. století, který vytvářel spletité labyrinty. A také později ovlivnil například spisovatele Jorge Borgese. A už to mi stačilo (plus spousta pozitivních recenzí) si knížku najít, koupit a přečíst. A páni!! Jsem z ní nadšená! 

Giovanni Battista Piranesi, grafika

Příběh vypráví muž jménem Piranesi, který žije v onom záhadném Domě. S ním tam ale žije ještě Ten druhý, o kterém toho my příliš nevíme (ovšem to ani samotný Piranesi). Postupně odkrýváme jedno tajemství za druhým a zároveň úzkostně tušíme, že to nemůže dopadnout dobře... A protože je opravdu lepší k příběhu víc neříkat, zbytek nechám na Piranesim.

Jsem hrozně ráda, že jsem na tuto knížku narazila a i přes to málo, co jsem o ní věděla, si ji koupila. Je skvělá. Je v ní spousta skrytých odkazů a záleží jen na vás, zda budete pátrat dál. Tím podle mě dokáže zaujmout i mnohem starší čtenáře. Záhadná dějová linka zase osloví i třeba milovníky thrillerů... A rozhodně to není jen na jedno čtení, těším se, až se k Piranesimu zase vrátím 🌊 Zatím ji moc ráda doporučím dál! 

📚 Jakou skvělou knížku jste naposledy četli vy?

Co právě čtu

Právě mám rozečtené tyto dvě knížky - Půlnoční slunce od Stephenie Meyer a Roky od Virginie Woolf. Klasická young adult a klasická klasika 😀 a obě jsou skvělé! 

Půlnoční slunce je dodatek k sérii Stmívání. Je to vlastně celý příběh Stmívání, ovšem tentokrát z pohledu Edwarda. A hrozně mě to zase baví! Celou upírskou ságu jsem četla i viděla někdy na základce, na střední a i tehdy mě to fakt chytlo (plakáty Edwarda z Bravíčka a tak 😉😉). Půlnoční slunce je tak pro mě takovou milou nostalgií a vyvolává ve mě spoustu vzpomínek. Zároveň je v této knížce i spoustu nových myšlenek a scén, takže se nemusíte vůbec bát, že byste jen četli ten stejný příběh celý znovu. Opravdu to dělá hodně, z jakého pohledu je to vyprávěné. 

Jediné, co mě mrzí a štve, je neuvěřitelný počet editorských chyb. Snad v každé kapitole jsou překlepy, gramatické chyby, špatné citace dokonce... To mě dost zarazilo, zvlášť u takovéto knihy, u které se předpokládá, že by klidně mohla být bestsellerem.

Roky jsou potom takovou rodinnou ságou. Je to mimochodem první náš překlad! Jsem zatím na začátku, takže vám o příběhu příliš nepovím, ale ten styl psaní... nádhera. Od Virginie jsem předtím četla román K majáku a byla jsem úplně unešená. Niterné popisy pocitů, dojmů a vjemů na mě neskutečně zapůsobily. Roky zatím plynou podobným tempem a je to prostě čistá literární krása. Už se těším na další kapitolu 😌  

Co teď čtete vy? 📚 Šup sem s vašimi tipy!

 

Růže sama - Muriel Barbery

Jemná kniha inspirovaná japonským uměním, dávnými legendami a východní estetikou

Francouzská botanička Rose přijíždí do Japonska, aby si vyslechla závěť svého otce Harua, kterého ale nikdy v životě neviděla. Prochází zde starobylými chrámy, navštěvuje tradiční čajovny, ochutnává neobvyklá jídla a nechává na sebe působit místní atmosféru. Květiny, déšť, vůně vytváří kolem Rose něžnou mlhu melancholie. Je jako pučící třešňový květ... 

Přátelé, nebylo to vůbec špatné čtení. Prostor Japonska je nádherným pozadím k příběhu mladé ženy, která vlastně ještě pořádně neví, kdo je a co chce. Průvodcem na její pouti se ale stane tradiční Japonsko a také mladý, pohledný muž 😉😉 A to vše se nám tu odehrává spolu se zvláštním zármutkem po otci, kterého tato žena nikdy nepoznala, ale který ji podle všeho celý život velmi miloval. Určitě Růže sama stojí za přečtení, je to hezký příběh se zajímavými zvraty. Jen snad jedno upozornění - od této knížky neočekávejte jemnost a poetičnost klasických japonských autorů jako je třeba Hiromi Kawakami nebo Tošikazu Kawaguči, protože přece jen jde poznat, že Muriel Barbery Japonka není a pouze využila onu tradici a estetiku. Nějak je to příliš popisné, příliš názorné... praví japonští autoři toho dokážou docílit úplně jinak 🌸

Pokud jste četli, určitě pište své dojmy dolů do komentářů! 📖 Díky a hezký den 📚

Vyšlapaná čára - Sara Baume

Poetický román o tíze života a o snaze se z ní skrze umění vymanit

Nejhorší, co by se Vám jako umělkyni mohlo stát, je, že z toho budete neustále trochu nešťastná.

J. D. Salinger: „De Daumier-Smithovo modré období“

Vyšlapaná čára je druhým románem mladé irské spisovatelky Sary Baume. Vydán byl v roce 2017 a o rok později se dostal i k nám v překladu Alice Hyrmanové McElveen. Ta přeložila také autorčinu prvotinu Jasno lepo podstín zhyna, a v roce 2017 za ni dokonce získala cenu Magnesia Litera. Oba romány, navzdory vcelku odlišným hlavním hrdinům i jejich osudu, se dotýkají velmi podobných témat. Protože ať už je to podivínský chlap s jednookým psem nebo křehká dívka ze studií umění, oba je spojuje až úzkostná osamělost, a především touha se z ní vymanit a žít.

Hrdinkou Vyšlapané čáry je pětadvacetiletá Frankie, která si po dokončení výtvarných studií na dublinské Trinity College prochází tvůrčí i existenciální krizí. Sleduje všechny ostatní, jak dobře se již dokázali uplatnit, zatímco ona sama jen pracuje v malé galerii v Dublinu a každý večer se vrací do stísněné garsonky. Den ode dne tak na ni víc a víc doléhá ta takzvaná „krize čtvrtiny života“, kdy člověk vychází ze školy a nemá nejmenší ponětí, co dál. Může mít vše, a vlastně nemá nic. Tíha odpovědnosti za vlastní život na Frankie dopadá ve vší síle a nakonec způsobí, že se psychicky zhroutí. Rozhodne se tedy opustit Dublin, svou práci i přátele a nastěhuje se do domku na irském venkově po své zesnulé babičce. Tento dům se jí poté stane nejen útočištěm, ale také místem plným nostalgických vzpomínek, kterým tak jako tak nakonec bude muset čelit.

Román mě zaujal svou anotací, a ještě více překvapil svým tvůrčím zpracováním. V prvé řadě celý příběh sledujeme v ich-formě pohledem oné mladé umělkyně, a tak najednou vidíme svět jejíma očima. A takový svět je plný vjemů, nálad a asociací. Někdy i úplně obyčejný předmět, jakási drobnost zasunutá vysoko na zaprášené polici, zkroucená větev v zahradě nebo kapka deště na okenní tabulce, vyvolává vzpomínky již dávno zapomenuté a nutí nás se zastavit a zamyslet. Přítomný čas nehraje žádnou roli. Frankie se neustále vrací do minulosti a přehrává si v hlavě všechny, i zdánlivě nedůležité momenty. Myslí na ten večer, kdy zemřela její babička. Nejasně si vzpomíná na bouřlivou noc a na to, jak jí maminka smutnou zprávu zavolala až o několik hodin později. Myslí na koberec s prachovými roztoči ve své dublinské garsonce, ke kterému se tiskla tváří a nemohla vstát. Myslí na všechny ty chvíle, které vedly až k tomu, kde je teď. Jak z tohoto proudu ale najít cestu ven?

Je důležité mít na paměti, že naše hrdinka je umělkyně. A tak i jedním z nejzajímavějších motivů na celém románu jsou koncepty uměleckých děl. Hlavní postava knihy i samotná autorka Sara Baume vystudovaly tvůrčí umělecké obory na Trinity College. Umění je tak jejich naprosto přirozenou součástí. Ve Vyšlapané čáře jsou umělecká díla zobrazena jako jakási životní paralela. Frankie sama sebe zkouší. Vzpomene si na olejomalbu, performanci, výstavu a přiřadí jí autora a rok. V krátkém odstavci poté popíše, jak na ni ono dílo působí. Hledá v něm ten ucelující prvek tvorby. Smysl, záměr. Přemýšlí nad autorem a jeho životem. Jsou to díla s námětem pádu, kůlny, zdi, vstávání. Jsou to ty nejobyčejnější vjemy okolo nás pohledem umělce a jeho vlastní melancholie. A možná že právě skrze taková pozorování a úvahy vede cesta k pochopení sebe samého.  

V knize tyto odkazy na výtvarná či performační díla doplňuje autorka ovšem ještě jednou poněkud specifickou tvorbou. Frankie totiž během let sama pracuje na vlastním projektu a tím jsou fotografie mrtvých zvířat. Poněkud zvláštní, avšak velmi výstižná tematická řada. Jde o mrtvé ptáky, auty přejeté lišky na silnici, zmrzlé ježky v zahradě, utopené myši. Dávají název každé z kapitol a ohraničují ji malou černobílou fotografií. Celou knihu tak podivně, ovšem velmi výstižně drží pohromadě. Nejpříhodnější snad bude drobná citace: „Nějak si mě vždycky najdou. Číhají v křoviskách u silnice, aby se mi vrhli pod kola fiesty. Padají z nebe schválně mně k nohám. A jak se můj malý svět čím dál víc rozpadá, připadá mi příhodné, že ti tvorové taky hynou. Umírají se mnou; umírají za mě.“

Sara Baume, tak jako ve své prvotině Jasno lepo podstín zhyna, kreativně pracuje s citlivou lidskou duší a svou postavu tak dokáže velmi autenticky ztvárnit. Vyšlapaná čára je autofikcí, díky čemuž se ještě více dotýká skutečných životů těch čtenářů, kteří si procházejí podobnou „krizí čtvrtiny života“ a takové zkušenosti jsou jim vlastní. Nejen pro ně ovšem autorka skrze poetický jazyk a obrazotvornost knihu uceluje do opravdu zajímavého díla, které vyniká jak příběhem, tak osobitým tvůrčím stylem. Dějová linka pomalu plyne kupředu, zastavuje se a vrací, zamyšleně čeká. Noříme se do představ a dojmů, ve kterých hledáme ono „něco“. Svým způsobem jsme ale všeho již dávno plní, musíme se jen rozhodnout udělat další krok. A stejně jako hrdince Vyšlapané čáry nám to nakonec může přinést svobodu.

Tahle země není pro starý - Cormac McCarthy

 

Myslím, že jakmile člověk jednou dospěje, tak už nebude šťastnější, než je. Jsou dobrý časy a jsou zlý časy, ale nakonec budeš vždycky stejně šťastnej, jako jsi byl předtím. Nebo nešťastnej. 

Tahle země není pro starý od Cormaca McCarthy. Člověk by si řekl, že to bude prostě klasický western - drogy, šerif, přestřelky. Moss objeví v poušti místo nepodařeného drogového obchodu, sebere prachy a mrtvoly a prostřílená auta nechává za sebou. Jenže ty prachy někomu budou chybět, a tak je mu v patách Chigurh, totální cvok, a aby toho nebylo málo, tak i starej šerif Bell. A jako jo, on to takový "moderní" western opravdu je. Ale je plný takových vlastně úplně obyčejných, ale zajímavých filozofických myšlenek, které tu knihu najednou posunují na úplně jiný level. A děje se to všechno hrozně lehce a spontánně, uprostřed všedně vypadajících dialogů, které ale stojí na hranici života a smrti. Tahle země není pro starý je kniha, kterou chcete mít v knihovně a za čas si ji přečíst znovu. Je tam toho mnoho co sledovat. Příběh, autorský styl, životní postoje... Fakt dobré, doporučuju všem!